Na kněze byl vysvěcen v katedrále v Kolíně nad Rýnem. Bylo mu něco přes 30 let, když se rozhodl zasvětit svůj život pastoračním cestám a pokání. Procestoval část Francie (dnešní Belgie) a část Německa. Hlásal obrácení, napomínal kněze a řeholníky, hájil papežství, dával rady císaři a později soustředil své žáky mezi Laon a Soissons v jednom izolovaném místě v severní Francii v Prémontré.

O vánoční noci roku 1121 Norbert a jeho druhové složili řeholní sliby v chrámu zasvěceném P. Marii a sv. Janu Křtiteli: takto se zrodil řád "řeholních kanovníků v Prémontré".

Zanedlouho bylo vystavěno mohutné opatství: budova s vysokými zdmi postavená na vysušených močálech. Zde žili řeholníci v nadšení a osamělosti. Tito nadšení řeholníci osídlují do té doby neznámou a pustou oblast, jejíž jméno znenadání vstupuje za zvuku hymnů a žalmů do církevních dějin.

V roce 1126 byl v Římě řád schválen a Norbert se stal arcibiskupem v Magdeburgu v Sasku. Zde pracoval po celých sedm let na formaci kněží, které vedl k naprosté oddanosti svému stavu a k úplné duchovní čistotě.

Po cestě do Itálie, při které doprovázel papeže Innocence II. do Říma, Norbert vážně onemocněl. Dne 6. června 1134 zemřel v Magdeburgu.

Vzápětí začal být hluboce uctíván od všeho lidu. Svatořečen byl až v roce 1582. Roku 1627 byla jeho tělesná schránka přenesena do premonstrátského opatství na Strahově a jeho opatský chrám byl povýšen na basiliku v roce 1991.

Při založení řádu měl Norbert především na zřeteli společné prostředky k životu, život ve společenství a službu Bohu a bližním. Motto jeho druhů výstižně vyjadřuje jeho horlivost a jeho prozřetelnost: "Ad omne bonum opus parati - Připraveni ke každému dobrému dílu".

Premonstrátský řád
Po jmenování Norberta za arcibiskupa v Magdeburgu byl zvolen svatý Hugo z Fosses prvním opatem v Prémontré. Během jeho řízení rádu byly přesně stanoveny tomuto mladému řádu jeho charismata a jeho struktury.

Premonstrátský řád se skládá z autonomních opatství, jejichž kanovníci touží žít podle evangelia, hlásat radostnou zvěst podle apoštolské konstituce první křesťanské komunity v Jeruzalémě a podle řehole sv. Augustina.

Od roku 1124 se premonstrátský řád stále rozšiřoval: do Francie, Belgie, Vestfálska, Bavorska, Saska, Holandska, Skotska, Švýcarska, Lotrinska, Itálie, Čech, Uher, Španělska, Řecka a Palestiny, kde vznikala početná opatství.

Od samého založení rádu se sv. Norbert a jeho učedníci oddávali postu a fyzickým pracím a zbytek svého času věnovali duchovní správě, pohostinnosti chudým a poutníkům a slavení hodinek, meditaci a studiu.

Premonstrátský řád se zasazoval vždy za nezbytnost obrácení, které vzbuzovalo v církvi obrodu. Řád však také vždy sehrál důležitou roli při hlásání evangelia a byl stále připraven zasazovat se za potřeby jak církve tak i společnosti. Norbertovy ideály se staly ztělesněnou skutečností a jeho zkušenosti se uchovaly stále živé po celá staletí a měly svůj význam v každé době. Na prahu třetího tisíciletí se premonstrátský řád rozšířil do pěti světadílů a evropský Norbert se tak stal Norbertem světovým.

V roce 1142 napsal sv. Bernard jeruzalémské královně Melisandě: "myslím, že dobrozdání, které Vám ohledně premonstrátů posílám, není ani zapotřebí, poněvadž jejich působení je samo o sobě vizitkou". Slova svatých se mohou zapomenout, ale jejich dobrozdání zůstávají platná.

Premonstráti v Čechách
Od samého počátku se olomoucký biskup Jindřich Zdík stal prostředníkem při zakládání premonstrátských opatství v Čechách a na Moravě. V roce 1143 na jeho naléhání bylo vysláno několik premonstrátů ze Steinfeldského opatství, které se nachází v dnešní diecézi Cáchy, do Prahy. Zde v roce 1143 založili první komunitu se jménem Sion, známou též pod jménem Strahov. Takto vznikla nová větev řádu sv. Norberta, jež pokrývala celé Čechy a zasahovala i na Moravu. Později, když se již trvale zabydleli v Praze, v roce 1145 strahovští premonstráti založili Litomyšl, jejíž členové potom v roce 1150 založili Hradisko. Strahov v roce 1190 též založil Louku, 1193 skrze bl. Hroznatu Teplou a 1202 Chotěšov, 1209 Zábrdovice. Toto poslední společenství v roce 1211 založilo pro sestry klášter premonstrátek v Nové Říši, jenž byl později předám premonstrátským kanovníkům.

Biskupovi Jindřichu Zdíkovi se podařilo získat probošta ze Steifeldu, aby založil druhé opatství v Čechách. Steinfeldští premonstráti založili opatství želivské, jež později v roce 1187 založilo ještě opatství v Milevsku.

Kromě Nové Říše, byly založeny ženské kláštery také z jiných premonstrátských opatství v Čechách. V letech 1143-50 Doksany, 1149-50 Louňovice, 1183 Kounice, a 1202 Chotěšov. Převorství na Svatém Kopečku, založené komunitou z Hradiska okolo roku 1630, se v roce 1902 stalo kolébkou Kongregace sester premonstrátek.

Třetí řád

Řehole sv. Augustina

ÚČEL A ZÁKLAD SPOLEČNÉHO ŽIVOTA
4. Buďte jedné mysli a jednoho srdce v Bohu, neboť proto jste se sešli.
5. Nic nenazývejte svým vlastním majetkem, nýbrž všechno mějte společné a váš představený ať každému přiděluje jídlo a oděv, a to nikoli stejně všem, protože nejste všichni stejně zdraví a otužilí, nýbrž spíše každému, kolik potřebuje. Tak to čteme ve Skutcích apoštolů: "Všechno měli společné a každému se přidělovalo, kolik kdo potřeboval" /Sk. 4,32 - 4,35/
6. Ti, kdo měli ve světě nějaký majetek, ať nepovažují za nespravedlivé, že jejich majetek slouží všem, když vstoupili do kláštera.
7. Ti, kdo byli ve světě chudí, ať nehledají v klášteře, co nemohli mít ani ve světě, ale ať se jim dostává všeho, čeho ve své křehkosti potřebují, i když jejich chudoba ve světě byla tak veliká, že se jim nedostávalo i nejnutnějších věci. Nemají se pokládat za šťastné proto, že se jim dostává pokrmů a oděvu, kterých ve světě mít nemohli.
8. Ať se také nepyšní, že mohou žít ve společnosti těch, k nimž se venku neodvážili ani přistoupit, spíše ať se jejich srdce obrací k Bohu a netouží po světské marnosti. Jinak by se mohlo stát, že by kláštery prospívaly bohatým a nikoli chudým, protože bohatí by se v nich pokořovali, ale chudí by pyšněli.
9. Na druhé straně však zase ti, kteří ve světě něco znamenali, nemají pohrdat svými bratry, kteří žili v chudobě, než přišli do kláštera. Mají být více hrdí na společenství svých chudých bratří než na vysoké postavení svých bohatých rodičů. Nemají se také honosit, jestliže přispěli klášteru něčím ze svého majetku. Jinak by se jejich dobrodiní prokázané klášteru mohlo učinit pyšnějšími než jeho užívání ve světě. Neboť každý hřích se děje zlým skutkem, ale pýcha činí i z dobrých skutků špatné. Co je platné, když někdo rozdá chudým svůj majetek, a sám se stane chudým, je-li jeho ubohá duše pyšnější, když pohrdla svým bohatstvím než byla, dokud je měla?
10. Žijte proto všichni ve svornosti a lásce a ctěte v sobě navzájem Boha, který ve vás přebývá.
11. Kapitola II.

MODLITBA
12. Modlete se horlivě v hodinách a dobách k tomu určených.
13. V oratoři se nezabývejte ničím, než k čemu je určena a od čeho má jméno. Jinak by ti, kdo se chtějí modlit ve svém volném čase mimo stanovené hodiny, byli rušeni jinými bratry, kteří se domnívají, že tam musí dělat něco jiného.
14. Chválíte-li Boha žalmy a chvalozpěvy, mějte v srdci to, co pronášíte ústy.
15. A nezpívejte než to, co je ke zpěvu určeno. O čem nečtete, že se má zpívat, to nezpívejte.
16. Kapitola III.

ŽIVOTOSPRÁVA A ODŘÍKÁNÍ
17. Své tělo kroťte zdrženlivostí v jídle i nápoji, pokud to zdraví dovoluje. Nemůže-li se někdo postit, ať aspoň mimo dobu společného jídla nic nepřijímá, není-li nemocen.
18. U stolu poslouchejte tiše a bez hádek, co se vám předčítá, dokud od stolu nevstanete, abyste přijímali nejen tělesný pokrm, nýbrž i pokrm duchovní, to je slovo Boží.
19. Jestliže ti, kdo pro svůj dřívější způsob života jsou choulostivější, dostávají lepší pokrm, ať jim bratři, kteří jsou následkem jiného způsobu života silnější, nezávidí a nepovažují to za křivdu. Ať je také nepovažují za šťastnější, že se jim dostává něčeho, co nedostávají ani sami. Spíše ať se radují, že dokáží, nač jejich slabší bratři nestačí.
20. A jestliže ti, kdo přišli do kláštera z lepších poměrů, dostávají lepší pokrm, oděv, lůžko a přikrývky než jejich silnější a proto šťastnější bratří, potom ať si tito silnější uvědomí, kolik věcí jejich slabší bratři ze svého světského života už opustili, i když ještě nedosáhli dokonalosti svých silnějších bratří. Proto ať nechtějí mít všichni to, čeho se navíc dostává ne jako pocty, nýbrž ze shovívavosti, jinak by totiž došlo k nemoudrému paradoxu, že zatímco by bohatí v klášteře usilovali o dokonalost, chudí by naopak zpohodlněl.
21. Nemocní ať ovšem dostávají lehčí stravu, kterou potřebují, po nemoci však o ně pečujte tak, aby se zase rychle zotavili, i kdyby přišli z neskromnějších poměrů ve světě, protože jim přestálá nemoc způsobila to, co bohatším dřívější způsob života, v němž služebník Boží vyniká tím více, čím méně potřebuje. Když tedy zase nabudou svého dřívějšího zdraví, ať netouží dále po lepším jídle, které jim bylo potřebné v nemoci, spíše ať se považují za bohatší proto, že méně potřebují. Neboť lepší je méně potřebovat než více mít.
22. Kapitula IV.

ZACHOVÁVÁNÍ ČISTOTY A BRATRSKÉ NAPOMENUTÍ
23. Vaše chování ať je nenápadné a nechtějte se líbit svými šaty, nýbrž svými mravy.
24. jděte-li někam, vždycky jděte společně a spolu zůstávejte, i když dojdete, kam míříte.
25. Na vaší chůzi, chování a veškerém vystupování ať není nic, co by vzbuzovalo pozornost, ale všechno ať je přiměřené vašemu svatému stavu.
26. Zahlédnete-li náhodou ženu, neulpívejte na ní pohledem. Není vám ovšem zakázáno vidět ženy, jdete-li někam, ale je hříšné toužit po nich nebo si přát, aby oni toužily po vás. Vždyť žádost po ženách se projevuje nejen dotykem a projevem náklonnosti, ale i pohledem. Neříkejte, že vaše srdce je čisté, jsou-li vaše oči nečisté, neboť nečistý pohled prozrazuje nečisté srdce. A jestliže srdce vzájemným pohledem prozradí nečistou žádost, třebas ústa mlčí, tělesná žádost se změní ve vzájemné zalíbení, je čistota srdce již ztracena, i když se těla ještě neposkvrnila nečistotou.
27. Proto kdo rád na ženy hledí a vyhledává jejích pohled, ať si nemyslí, že ho při tom nikdo nevidí. Pozoruje ho při tom leckdo, o kom by se toho ani nenadál. Ale i kdyby ho při tom nikdo nepřistihl a žádný člověk ho neviděl, jak se zachová před tím, který vidí a nic se před ním neutají? Či se snad domnívá, že ho nevidí, protože je shovívavější, o kolik je moudřejší? Jeho ať se bojí muž, který se mu zasvětil, a pak nezatouží hříšně se zalíbit ženě. Ať myslí na to, že Bůh všechno vidí, a pak nezatouží hříšně hledět na ženu. Písmo svaté doporučuje bázeň Boží v té věci, když praví: "V ošklivosti má Hospodin toho, jehož pohled je hříšný."
28. Jste-li tedy v kostele nebo jinde, kde jsou ženy, vzájemně si chraňte čistotu a Bůh, který ve vás přebývá, bude vás tak vaším přičiněním chránit.
29. Zpozorujete-li na někom z vás tuto žádostivost očí, o níž jsem mluvil, ihned ho napomeňte, aby se chyba napravila ještě v začátcích, dříve než pokročí.
30. Jestliže však hned po vašem napomenutí nebo kdykoli později se dopustí stejného přestupku, je každý, kdo si toho všimne, povinen oznámit to představenému, neboť takový bratr je nemocen a potřebuje léčení. Nejprve však upozorněte ještě jednoho nebo dva bratry, aby byl ústy dvou neb tří svědku usvědčen a s náležitou přísností potrestán. Nemyslete si, že jednáte zlomyslně, když něco takového oznámíte. Nebyli byste bez viny, kdybyste nechali své bratry svým mlčením upadnout do zkázy, ačkoli jste je mohli svým napomenutím napravit. Kdyby tvůj bratr měl na těle ránu a skrýval ji ze strachu před operací, nebylo by kruté o tom mlčet a naopak milosrdné to oznámit? Tím spíše je třeba to oznámit, aby se nákaza nerozmohla v jeho srdci.
31. Kdyby se však přes vaše napomenutí nechtěl napravit, je vaši povinností oznámit to představenému ještě dřív, než upozorníte jiné bratry, kteří ho mají usvedčit, kdyby zapíral. Snad ho přece bude moci napomenout v soukromí, aniž se o tom doví ostatní. Bude-li však zapírat, přiberte ještě další dva svědky, aby byl v přítomnostin všech nejen od jednoho obviněn, nýbrž od dvou nebo tří svědků usvědčen. Bude-li však usvědčen, má podle vůle představeného nebo kněze, přijmout určený trest. Bude-li se tomu vzpírat, ať je z vaší společnosti vyloučen, i kdyby sám nevystoupil. Ani to se neděje z krutosti, nýbrž z milosrdenství, aby svou chybou nepokazil mnoho jiných.
32. Co jsem řekl o nekázni očí, to svědomitě zachovávejte vždycky, kdykoli vidíte jakýkoli hřích a máte mu zabránit, oznámit jej, usvědčit z něho a potrestat - s láskou k člověku a s nenávistí k hříchu.
33. kdyby však někdo zašel tak daleko, že by tajně od nějaké ženy přijímal dopisy nebo dárky, odpusťte mu a modlete se za něho, jestliže se sám za všeho vyzná, bude-li však přistižen a usvědčen, ať je podle mínění představeného přísněji potrestán.
34. Kapitola V.

ČASNÉ VĚCI A STAROST O NĚ
35. Šaty si ukládejte pod péčí jednoho nebo dvou bratří nebo kolik je třeba, aby je vyklepávali a chránili před moly. A jako jíte z jednoho stolu, tak se také oblékejte z jednoho skladu. Nestarejte se pokud možno o to, jaký oděv se na vás podle roční doby dostane a zda každý dostane, co si tam uložil, či co nosil někdo jiný, jen když každý má, co potřebuje.
36. Má to být proto, aby nikdo nepracoval sám pro sebe, nýbrž pracujte pro společný prospěch usilovněji a radostněji, než kdybyste pracovali každý sám pro sebe. Vždyť o lásce je psáno, že nehledá svůj prospěch a klade společný prospěch nad vlastní a nikoli vlastní nad společný. Čím větší bude tedy vaše péče o společný prospěch než o vlastní majetek, tím větší bude váš duchovní pokrok a nad všemi vašimi časnými potřebami bude zářit láska, která nikdy nepřestává.
37. Daruje-li tedy někdo svým synům nebo příbuzným v klášteře šatstvo nebo jiné potřebné věci, ti to nesmí přijmout v klášteře šatstvo nebo jiné potřebné věci, ti to nesmí přijmout tajně, nýbrž představený to může jako společnou věc dát tomu, kdo ji nejvíce potřebuje. Přijme-li však někdo něco tajně, ať je odsouzen jako zloděj.
38. Šaty si perte, jak určí představený, buď v prádelnách, aby přílišná péče o čistotu šatu neposkvrnila duši uvnitř.
39. Ani tělo neodpírejte koupel, žádá-li si toho zdraví. Na radu lékařovu ať se tak stane bez omluvy a kdyby snad pacient nechtěl, ať vykoná na příkaz představeného, co je potřebné pro jeho zdraví. Kdyby si to však někdo sám přál a nebylo by to dobré, ať není jeho žádosti vyhověno. Někdy se nám totiž škodlivě věci zdají užitečnými, protože v nich máme zálibu.
40. Je-li někdo nemocen, věřte mu bez váhání. Není-li však jisté, že ho lze vyléčit tím, co se jemu líbí, otažte se lékaře.
41. Do lázní nebo kamkoli jinam jdete, jděte alespoň dva nebo tři a každý jděte s tím, koho vám představený přidělí.
42. Někomu svěřte péči o nemocné, o rekonvalescenty a bratry jinak churavé, i když snad nemají horečku. Ten ať si ze společných zásob vyžádá, co je podle jeho mínění třeba.
43. Také ti, kdo pečují o jídlo, oděv a knihy, ať bez reptání poslouží svým bratřím.
44. O knihy žádejte v určenou hodinu. Kdo přijde jindy, nedostane je.
45. Kdo mají na starosti oděv a obuv, ať vydají bez zdráhání každému, co potřebuje.
46. Kapitola VI.

ODPROŠENÍ A ODPUŠTĚNÍ
47. Spory mezi sebou vůbec nemějte, nebo je alespoň co nejrychleji ukončujte. Jinak hněv roste v zášť, z třísky činí trám a z člověka vraha. Neboť je psáno: "Kdo nenávidí svého bratra, je vrah" /1. Jan 3,15/
48. Kdo někomu ublížil nadávkou nebo zlým slovem, nebo ho dokonce obvinil ze zločinu, ať hledí co nejrychleji napravit, co zavinil. Uražený ať odpustí bez váhání. Jestliže se urazili vzájemně, ať si navzájem odpustí pro vaše modlitby a vy se modlete též upřímněji, čím se modlíte častěji. Jistě je lepší ten, kdo se dá častěji strhnout hněvem, ale hned poprosí za odpuštění toho, vůči komu se dopustil bezpráví, než ten, kdo není hněvivý, ale jen nerad prosí za prominutí. Kdo však nikdy nechce prosit o odpuštění nebo neprosí upřímně, je nadarmo v klášteře, i kdyby nebyl propuštěn. Proto se chraňte prudkých slov. Jestliže vám však vyklouzlo z úst a zranilo vašeho bratra, neváhejte ho zase laskavým slovem udobřit.
49. Musíte-li však být někdy přísní, aby byl pořádek a kázeň, a cítíte-li, že jste zašli trochu daleko, nemusíte své podřízené prosit za prominutí, abyste u svých podřízených přílišnou pokorou neztratili povinnou vážnost. Proste spíše Pána všeho stvoření, který ví, jak velice milujete své podřízené, i když jste je příliš tvrdě pokárali. Vaše láska však nemá být tělesná, nýbrž duchovní.
50. Kapitola VII.

AUTORITA A POSLUŠNOST
51. Představeného poslouchejte jako svého otce a ještě ochotněji poslouchejte kněze, který se o vás stará.
52. Abyste však toto všechno svědomitě zachovávali a nic nezanedbali, aby bylo postaráno o nápravu, je představený povinen předložit knězi, který má u vás větší vážnost, všechny věci, které jsou příliš vážné nebo přesahují jeho moc.
53. Představený ať nehledá radost v tom, že vám ze své moci poroučí, ale že vám z lásky slouží. Svým postavením v klášteře stojí sice nad vámi, ale v bázni Boží ať je příkladem dobrých skutků. Ať napomíná nespokojené a těší malomyslné, ať se ujímá slabých a ke všem je trpělivý. Ať miluje kázeň a s rozvahou ji ukládá. Ať více touží po vaši lásce než po vaši bázni, ačkoli je obojího třeba. Ať si je vždy vědom, že ze vás jednou bude odpovídat u Boha.
54. Proto ho nejen ochotně poslouchejte, ale mějte s ním i soucit, neboť žije ve větším nebezpečí, kdo stojí výše nad vámi.
55. Kapitola VIII.

ZACHOVÁVÁNÍ ŘEHOLE
56. Dej Bůh, abyste milovali duchovní krásu a z lásky toto všechno zachovávali a jako Kristus dobrým životem vydávali sladkou vůni, ne jako nevolníci podrobeni zákonu, nýbrž jako svobodní lidé žijící v milosti Boží.)
57. Abyste se však v teto knížečce viděli jako v zrcadle a nic nezapomněli, každý týden ji předčítejte. Shledáte-li, že zachováváte všechno, co je v ní psáno, děkujte Bohu, od něhož všechno dobro pochází. Shledá-li však někdo z vás na sobě ještě nedostatky, ať jich lituje a příště se jich varuje. Ať se modlí, aby mu Bůh odpustil a neuvedl ho do pokušení.

Kontakt - duchovní služba